Zoe VII
Zoe VII
Zoe se kupodivu vzbudila později než obvykle. Rychle zamířila do koupelny a vykoupala se. Když vyšla z koupelny, už na ni čekala Alice, aby jí pomohla s oblékáním, česáním a líčením. Zvládly to docela rychle, proto se Zoe nemusela obávat, že přijde pozdě na snídani. „Kdy bude snídaně?“ zeptala se Alice.
„Na snídani je tu ještě moc brzo. Paní Ellen s manželem snídají až později.“ Zoe na to nebyla zvyklá, když žila s otcem vstávali a snídali docela brzy, protože tam bylo vždycky plno práce. Aby si zkrátila volnou chvíli, vzala si rozečtenou knihu a začetla se do ní. Alice jí mezitím uklidila v pokoji a v tichosti odešla, aby se mohla v klidu nasnídat, než začne obvyklý shon.
Ozvalo se zaklepání, Zoe ani nestačila pokynout příchozímu ke vstupu. Byla to Ellen.
„Dobré ráno, chtěla jsem ti jen oznámit, abys na mě po snídani počkala. Dnes tě začnu učit a také tě představím pár lidem z velice dobré společnosti“ oznámila prostě. Zoe nestihla odpovědět než Ellen odešla. Zoe se tedy vydala do jídelny. Když tam přišla Ellen už snídala. Zoe do sebe svou porci rychle naházela a čekala než i matka sní svou snídani. Nečekala dlouho.
„Tak“ začala Ellen „dnes tě chci naučit základy společenského chování. Postupně tě naučím i ostatní věci. Bohužel žádné představování nebude – uvědomila jsem si, že by to teď nebylo nejlepší“ dokončila.
Uběhlo půl roku a Zoe se učila se svou matkou všemu co Ellen uznala za vhodné. Zoe byla učenlivá, proto šlo všechno dobře. Znala se s mnoha vlivnými a bohatými lidmi, ale ty, co toužila celý ten čas vidět, neviděla. Hodně se změnila. Nejen, že byla ještě hezčí, ale nejvíc se změnila uvnitř – už to nebyla ta stará bezstarostná Zoe, co se pořád smála. Naučila se své city dokonale skrývat. Ellen z toho byla nadšená. Konečně má dceru jakou vždy chtěla. Obě dvě teď měly hrozně moc práce – Zoe měla za úkol starat se o domácnost a Ellen chystala oslavu Zoiných 17. narozenin. Bohužel na ně musela pozvat i jejího otce. Nelíbilo se jí to, ale udělala to – nechtěla, aby jí Zoe nenáviděla ještě víc než teď. Věděla, že když jí odtrhne od otce, bude jí nenávidět, ale prostě to musela udělat – jinak by neměla tu správnou dědičku a dceru, která se nechová jako kluk. Hodně přemýšlela o tom, co by jí měla dát za dárek. Věděla, že miluje knihy a zvířata, ale kniha nebo zvíře se jí nezdály jako dostačující dárky. Všechno už bylo zařízené, jen dárek neměla, proto se rozhodla jet znovu se podívat po nějakém dárku.
„Dnes si dělej co chceš – nebudu celý den doma. A na tu tvou oslavu si pozvi koho chceš, kromě otce – toho už jsem pozvala.“
„Dobře mami, já dnes také nebudu celý den doma. Chci si užít jara“ řekla o svém programu matce, zcela klidně – jak se to od ní naučila. „Neboj o domácnost bude postaráno dobře – Alice má moje pokyny“ odpověděla matce na otázku, kterou jí nestihla Ellen položit, ale Zoe ji odhadla dobře. Věděla, že si musí první zvládnout svoje úkoly, až pak si mohla dělat co se jí zlíbilo, ale jen v mezích. Zbytek snídaně proběhla v tichosti.
Alice už na Zoe čekala v pokoji. Zoe chtěla být sama – aspoň teď, když se chtěla obléct do něčeho co už asi půl roku neměla na sobě. „Alice, prosím tě, běž a nech mě samotnou. Za chvíli odjedu a vrátím se až večer. Dbej mých pokynů a měj se dnes hezky.“ Alice po ní vrhla jen nechápavý pohled, ale byla zvyklá poslouchat, tak šla. Zoe ze skříně vytáhla svoje hnědé kalhoty a bílou košili. Oblékla se a cítila se jinak, jako kdyby se nic nestalo. Vlasy si stáhla do culíku a odešla. Měla namířeno do stáje. Osedlala tam klisnu, kterou dostala, aby měla na čem jezdit. Jmenovala se Kiara a byla celý hnědá, až na černý flek na krku. Vhoupla se na ní a pobídla jí. Kiara nevěděla, kam mají namířeno, ale Zoe to věděla, chtěla tam jet už dávno, jen neměla možnost, až dnes.
Jely dlouho, ale nakonec přijely tam, kam chtěly – nebo spíš kam chtěla Zoe. Byly v lese, u jezera, kam se chodila dřív skoro každou noc koupat. Měla nutkání tam vlézt, ale nechala si zajít chuť. Jely asi dalších 15 minut. Konečně dorazily do vesnice. Byla úplně stejná jako před půl rokem, kdy tu byla naposledy. Rozhlížela se, jestli neuvidí nějakou známou tvář, ale marně. Sesedla z Kiary a dál pokračovala pěšky, vedoucí Kiaru za sebou. Náhle uviděla ty známé kaštanově hnědé vlasy. Rychle se vydala tím směrem, co je viděla. Kiara šla poslušně za ní. Pak uviděla něco po čem se málem neudržela. Tenhle pocit měla naposledy, když se dozvěděla co jí Mark provedl. Na lavičce, kterou Zoe uviděla, seděli dva lidé. Kristla a Adam – drželi se za ruce a vypadali zamilovaně!!! Zoe se na ně nemohla dívat. Její nejlepší kamarádka a její láska. /To snad není pravda! To mi nemohli udělat!!/ křičela v duchu. Sice se za poslední půl rok naučila držet své emoce na uzdě a neprojevovat je, ale tohle se s ničím nemohlo rovnat. To utrpení, zklamání, bolest, nedalo se to vydržet. Nasedla na Kiaru až se chudák kobylka lekla a vzepjala se na zadní. Ti dva si toho všimli. Všimli si i jezdce nebo spíš jezdkyně, kterou kobylka vezla. Zdála se jim povědomá. Ty vlasy přece Kristla znala. Zoe na nic nečekala a pobídla Kiaru do klusu. Moc dobře to ale v uličkách vesnice nešlo. Jela tedy přímo – k otci. Byla tam za chvilku, neboť Kiara běžela tryskem. Na dvoře se zastavila. Chudák Kiara byla úplně vyřízená. Zoe z ní seskočila a nechala ji tam – někdo si jí určitě všimne. Zoe běžela rovnou za tátou. Schody brala po třech. Hrozně se na tátu těšila a potřebovala se ho zeptat na Kristlu a Adama.
Do jeho pracovny vtrhla znenadání a Tadeo se hrozně polekal, když jí uviděl. Padli si do náruče. Zoe začala usedavě plakat.
„Proč pláčeš, zlatíčko?“ zeptal se starostlivě.
„Viděla jsem Kristlu a Adama!!! Tati, víš o jejich vztahu něco?“ vyhrkla se slzami v očích.
„Ti dva se dali dohromady asi měsíc po tvém zmizení. Oba to nesli velice těžce a sblížili se. Jejich rodiče jim na to přišli a zasnoubili je. Jsou spolu asi šťastní – podle toho, co říkala Kristlina matka. Dost už o těch dvou? Co ty? Kdo tě unesl? Na to, kde jsi byla se ptát nemusím – na to odpověď znám. Byla jsi u Ellen, že ano? Učila tě, viď?“
„Ten, kdo mě dostal k mámě by ti to měl říct sám. Nehodlám mu vzít šanci, aby se aspoň trochu ospravedlnil.“
„Jsi až moc hodná Zoe.“
„Jak víš, že jsem byla u mámy?“ ptala se teď pro změnu Zoe.
„Včera mi přišla pozvánka na oslavu tvých narozenin, ale to, že jsi u matky už vím dlouho. Byl to její sen, mít z tebe mladou dámu.“
Zoe se mu znovu vrhla kolem krku. Od té doby si byli o něco blíž. Začali si povídat, povídali si dlouho a bylo jim dobře.
Pak někdo zaklepal na dveře. Byla to služebná – asi nová, protože ji Zoe neznala.
„Pane, máte tu návštěvu“ oznámila mladá služebná Tadeovi.
„Tak je pošli sem. Nevadí ti to Zoe?“
„Ne, nevadí. Můžu tu ještě zůstat?“ zeptala se s nadějí v hlase.
„Ty tu můžeš být jak dlouho chceš, drahoušku.“ Zoe se vděčně usmála, ale úsměv jí ztuhnul na rtech, když uviděla návštěvu, která přišla – Kristla a Adam.
Kristla hned přiskočila k Zoe a objala ji. Zoe stála nehybně jako socha. Objetí jí neopětovala.
„Zoe, kde si tak dlouho byla? Co si dělala?“ spustila na ni palbu otázek na Zoe.
„Byla jsem u matky. Učila jsem se s ní.“ Odpověděla suše a bez výrazu Zoe.
„Co je Zoe? Co se stalo?“ pokračovala v palbě otázek Kristla.
„Nic zvláštního, jen mi moje nejlepší přítelkyně a někdo koho miluji nebo jsem miloval vrazili kudlu do zad“ řekla s ledovým klidem, až lezl mráz po zádech.
„Ale Zoe, to není jak si myslíš?! Pochop nás!!“
Adam stále mlčel, jen tam stál a díval se.
„Nemusíš se starat o to, co si myslím.“ Odsekla Zoe.
„Jen jsem přišla vás pozvat na oslavu mých narozenin. Oslava se bude konat za 3 dny, tam, kde teď bydlím. Můžete jet s tátou, ten ví, kde to je“ pokračovala.
Kristel, Adam i Tadeo se divili, jak se hrozně Zoe změnila. Už to nebyla ta, co znali. Tadeo ale věděl, že někde uvnitř je to pořád Zoe, která tu žila před půl rokem.
„Ahoj tati, uvidíme se na oslavě“ rozloučila se s otce a dala mu pusu na tvář.
„Ano zlatíčko, uvidíme se na oslavě.“
Zoe se ani neotočila a odešla. Byla zoufalá. Milovala muže, který je teď zasnoubený s její nejlepší přítelkyní.
Na dvoře už čekala Kiara a u ní byl Mark. Zoe nasedla na Kiaru a ještě než ji pobídla do chodu řekla: „děkuji, že jsi mě tenkrát unesl, jsem ti moc vděčná.“ Na Marka to mělo zvláštní účinek. Ona mu děkovala za to, že ji unesl.
Zoe se naposledy ohlédla, usmála se a zamávala Markovi. Ten to zopakoval.
Zoe měla cestu nazpět klidnou, ale byla zdrcená.